„Mně se to nikdy nestane“ – aneb pět „nejdražších“ slov na lotyšských silnicích?

Diskuse „Pojištění – lze zavést povinnou osobní bezpečnost?“ se konala na nedávno konaném talk festivalu „Lampa“. Účastníci diskuse se dotkli i tématu „pojištění motorových vozidel neopodstatněných optimistů“ – aneb proč lidé stále žijí s myšlenkou, že „mně se to nikdy nestane“. Zdá se, že se jedná o jednu z „nejdražších“ frází v lotyšském silničním provozu.

Ve skutečnosti se všichni pojišťujeme proti událostem, které neplánujeme zažít každý den. Pojišťujeme si dům, i když neplánujeme vystřelit. Kupujeme si cestovní pojištění, i když neplánujeme zmeškat letadlo nebo onemocnět během dovolené. Jakmile se ale řekne povinné ručení, někteří řidiči mají najednou úplně jinou logiku – „jezdím opatrně“, „stejně se nic nestane“, „ještě pár dní se bez technické prohlídky obejdu“. Ve skutečnosti to není odvaha ani důvěra ve vlastní schopnosti. Je to iluze.

V psychologii se tento jev nazývá optimismus nebo nerealistický optimismus. Více než 1 000 studií ukazuje, že asi 70–80 % lidí má tendenci věřit, že špatné věci se dějí druhým častěji než jim samotným. Jinými slovy, všichni víme, že se dopravní nehody stávají, ale podvědomě jsme přesvědčeni, že statistiky platí i pro našeho bližního. Bohužel právě v silničním provozu může být toto myšlení nejnákladnější.

V roce 2025 bylo 233 dopravních nehod způsobeno nepojištěnými vozidly. Celkem bylo v loňském roce v Lotyšsku zaregistrováno 37 609 nehod, takže vozidla bez povinného ručení způsobila 0,62 % všech nehod. Někdo by mohl říct – jen šest desetin procenta. Tak málo?! Ale za každou z těchto 233 nehod stojí člověk, který si byl do té chvíle jistý, že se nic nestane právě on.

LTAB Shromážděná data ukazují, že v průměru se každý majitel automobilu stane účastníkem dopravní nehody jednou za 11 let. Majitelé nákladních vozidel se naopak stanou účastníky dopravní nehody jednou za šest let.

Podobný problém existuje i jinde v Evropě. Například ve Spojeném království Úřad pojišťoven motorových vozidel Odhaduje se, že na silnicích je stále více než 300 tisíc nepojištěných vozidel, jejichž ztráty způsobené nakonec všichni poctiví řidiči hradí vyšším pojistným. Naproti tomu v Německu a skandinávských zemích je podíl nepojištěných vozidel výrazně nižší. Tam není OCTA vnímána jako nepříjemná povinná platba, ale jako samozřejmá odpovědnost vůči ostatním účastníkům silničního provozu.

V tom spočívá hlavní rozdíl. Někteří lotyšští řidiči stále vnímají povinné ručení (MVP) jako zbytečný dodatečný výdaj, kterému se mohou snažit vyhnout. Povinné ručení však není investicí do jejich vozu. Je zárukou, že se jedna nešťastná chyba nestane pro někoho jiného neštěstím a finanční katastrofou.

Ti, kteří prožili 90. léta, si jistě vzpomenou na vtip o „zapinovi“, který zezadu narazil do Mercedesu na semaforu. Tehdy se takové problémové situace neřešily pomocí OCTA, ale svalovou hmotou a fyzickou silou, a mnoho „zapinových řidičů“ muselo prodat své domy, dědictví po babičce a další cennosti, aby pokrylo imaginární ztráty majitele Mercedesu a vyvázlo se zlomenými kostmi.

Kolik z dnešních „nepodložených optimistů“ by bylo ochotno žít podle pravidel a předpisů z devadesátých let? Kolik z těch, „se kterými se nic nestane“, by bylo ochotno vytáhnout z kapsy přes sto tisíc eur, což je v současnosti největší registrované pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou třetím osobám za nehodu způsobenou nepojištěným vozidlem v Lotyšsku? 

Bohužel někteří lidé stále žijí podle zásady: „Dokud se nic neděje, není problém.“ To je stejné, jako kdybyste odmítli nosit záchrannou vestu na lodi jen proto, že na předchozích cestách nebyla potřeba. Mnoho věcí v životě se zdá zbytečných, dokud se nestanou jedinou věcí, která může zachránit.

OCTA je investicí do bezpečnosti ostatních. Protože v silničním provozu nikdy nejsme sami. Každý den svěřujeme svou bezpečnost úplně cizím lidem – těm, kteří jedou v protisměru, těm, kteří předjíždějí, těm, kteří stojí vedle nás na semaforu. Oni nám zase důvěřují. Tato vzájemná důvěra je mnohem cennější než pár desítek eur, které někdo doufá ušetřit tím, že si OCTA nekoupí. Nejdůležitější otázkou proto není: „Kolik OCTA stojí?“ Nejdůležitější otázkou je: „Kolik stojí mít jistotu, že se mi to nikdy nestane?“